Hemi

Jenom si to vymýšlím?

Jednoduchá odpověť zní „Ne!“

Jedním z velkých problémů, které prožívají pacienti s funkčními a disociativními neurologickými poruchami je pocit, že jim nikdo nevěří. Zčásti to způsobuje nedostatečná připravenost lékařů ohledně tělesných příznaků, které nejsou vyvolány nemocí, a také velmi chabým výzkumem v této oblasti.

Někteří lékaři skutečně pacientům s takovými příznaky nevěří. Jiní sice věří, že tu je problém, a jsou tak dychtiví vám pomoci jako kdybyste trpěl roztroušenou sklerózou.

Jestliže jde to reálný stav, ale není to nemoc, co to vlastně je? To si to jenom vymýšlíte?

Odpověď zní, že příznaky si nevymýšlíte ani je nepředstíráte, ale také že „neblázníte“. Máte funkční/disociativní příznaky.

Může to chvíli trvat, než se s tím vyrovnáte. Netrpíte nemocí,, ale také si nic nevymýšlíte. Pomoci by vám mohly následující body:

• Migréna jako příklad. Někdy pomáhá porovnat funkční příznaky s příznaky migrény. Je to časté onemocnění, u kterého jsou zobrazení mozku a všechny testy normální, a mohou se při něm objevovat všemožné podivné neurologické příznaky jako světelné záblesky, pálivá bolest v jedné polovině těla nebo dokonce i ochrnutí. U migrény trochu lépe víme, u kterých částí mozku došlo k poruše a které nervy v mozku abnormálně vystřelují, ale i tak je to diagnóza stanovená na základě vašeho sdělení.

• Jestliže je někdo zhypnotizovaný, je to „v mysli“ nebo se nachází ve „změněném stavu mozku“? Mnozí lidé se snadno nechají zhypnotizovat.. V televizi jsme všichni viděli zhypnotizované osoby, které plně neovládaly své myšlenky nebo chování. Nemusíte na tom být psychicky špatně, abyste mohl být hypnotizován. Je hypnotický trans změněným stavem mozku nebo změným stavem mysli? Dá se odpovědět, že obojí, nebo možná ještě přesněji – ta otázka je položena špatně. Podobně, pokud se u někoho objeví funkční či disociativní příznaky, nedává smysl se ptát, jestli je to všechno jen v mysli. Obojí, mozek i mysl, je důležité.

• Proč není problém připustit, že máte depresi, když trpíte roztroušenou sklerózou? Mnohé pacienty s neurologickými stavy postihne deprese a úzkost. Bolest, bezvládnost, nejistota o budoucnosti, následky pro zaměstnání a vztahy si můžou vyžádat svou daň. Zajímavé však je, když někdo má diagnózu jako roztroušená skleróza, většinou mívá menší zábrany druhým sdělit, že se cítí mizerně nebo že si dělá starosti. Jejich neurologické onemocnění nikdo nezpochybňuje, není problém takovou věc přijmout - druzí k nemocným často cítí sympatie.

Mnozí lidé s funkčními příznaky NEMAJÍ depresi nebo úzkost. Pokud ano, může pro ně být těžké o tom s druhými mluvit. Např. jestliže někdo trpí funkční slabostí s bolestmi a únavou, může se zdráhat přiznat, že si dělá starosti a cítí se mizerně hned z několika důvodů:

- lidé o jejich onemocnění nikdy neslyšeli a budou pochybovat, zda je skutečné
- můžou mít obavy, že lékař přičte všechny příznaky úzkosti a depresi
- vzhledem k proměnlivosti příznaků, si u pacientů s „dobrými dny“ budou klást otázku, jestli si někdy příznaky nevymýšlí (ačkoliv tomu tak není)
-
Vymýšlí si někdo takové příznaky?

Odpověď nepochybně (a bohužel) zní ano, ale stává se to asi jen zřídka. V posledních letech se na veřejnost dostalo víc případů podvodů kvůli dávkám.

Jistého muže například nafilmovali, jak hraje fotbal, když podle vlastního tvrzení byl na kolečkovém křesle. Jiného nafilmovali, jak zvedá těžké popelnice, ačkoliv tvrdil, že nemůže nic nosit.

V jiném případě byl kvůli rychlé jízdě na dálnici zatčen muž, který tvrdil, že je slepý a soudil se o odškodnění.

Vyšetření takto simulujících pacientů často může vykázat stejné pozitivní výsledky jako u pacientů s funkčními příznaky, jsou tu však významné rozdíly.

Jejich sdělení bývá velmi nekonzistentní (protože si všechno vymýšlejí). Jejich podání se liší od sdělení pacientů, kteří opravdu příznaky zažívají, a za příznakem se dá najít trestní případ nebo jiná zjevná příčina. (ačkoliv to neznamená, že každý v podobném trestním/právním postavení příznaky předstírá).

Někteří lidé si také příznaky vymýšlejí, aby se dostali do nemocnice nebo byli operováni. Pokud se to vyskytne, je to označováno jako faktitivní porucha a všichni se shodují na tom, že je to velmi vzácný stav. Právem se o tom soudí, že je to forma chování podobná sebepoškozování.

Příležitostně si někteří lidé tedy příznaky vymýšlejí a může být složité, to rozpoznat. Někteří lékaři (občas i pacienti) se dopouštějí strašné chyby, když se domnívají, že všichni pacienti s funkčními příznaky si je „vymýšlejí“ nebo „simulují“.

Někteří pacienti s funkčními příznaky mají pocit, že příznaky se záhadným způsobem objevují a zase mizí. Některé z nich to vede k přemýšlení, jestli si to „nedělají sami“. Jde o zcela běžný jev a rozhodně neznamená, že „si to děláte sami“.

Proč se zdá, že jiní lidé nebo i profesionální zdravotníci neberou mé příznaky vážně?

Jestliže na těchto stránkách hledáte pomoc, jde o vážnou věc a měli byste postupovat správně. Pacienti pochopitelně nestojí o diagnózu, která může zaměněna za simulaci. Už jsem výše zmínil, jak málo je simulantů, ale někteří profesionální zdravotníci si sami s pacienty s funkčními příznaky nevědí rady a nemusí k vašim příznakům přistupovat adekvátně.

Profesionální zdravotníci běžně k vašim příznakům přistoupí pozitivně, mají však potíže s komunikací. Pacient se může cítit uražen profesionálními zdravotníky, dokonce i když jeho problémům uvěří a pokoušejí se mu pomoci.

Jaká jiná označení byla použita při popisu těchto příznaků?

Funkční a disociativní neurologické příznaky byly v průběhu let pojmenovány různě.

Mnohé z těchto názvů jsou „psychiatrické“ a vycházejí z představy, že příznaky jsou „jenom v mysli“. Psychologické faktory si často zaslouží pozornost v souvislosti s funkčními a disociativními neurologickými příznaky, příznaky však nejsou „vymyšlené“. Většina odborníků se domnívá, že tyto příznaky se nacházejí na rozhraní mezi mozkem a myslí, mezi neurologií a psychiatrií, a proto není lehké odpovědět, když se lidé (a pacienti) ptají „Je to neurologické nebo psychologické?“ Důkazy naznačují, že obojí, a otázka pak vlastně nedává smysl, vzhledem k tomu, co víme o fungování pohybových a emočních drah v mozku.

Náš seznam nenabízí lehkou četbu a některé termíny můžou znít znepokojivě, vědět o nich vám však může pomoci.

Konverzní porucha – je termín rozšířený Sigmundem Freudem a používaný ve standardním klasifikačním systému psychiatrických poruch USA (DSM-IV). Zakládá se na myšlence, že pacienti proměňují (konvertují) své duševní utrpení v tělesné příznaky. Konverzní poruchy se týkají příznaků slabosti, poruch hybnosti, smyslových příznaků a neepileptických záchvatů. Princip „konverze“ se dá uplatnit jen na nepatrnou menšinu pacientů, u většiny pacientů máme totiž jen málo experimentálně získaných důkazů pro tuto myšlenku (příznaky bývají tím horší, čím sklíčenější je pacient). Při nastávající revizi psychiatrické klasifikace (DSM-5) může dojít ke změně termínu na příznak funkční neurologické poruchy a pravděpodobně bude vypuštěna podmínka psychicky „stresující“ události spojené s příznaky.

Disociativní porucha – v Mezinárodní klasifikaci se toto označení používá. Více na stránce o disociaci.
Neorganické příznaky – termín užívaný lékaři pro příznaky nevyvolané zjistitelnou nemocí. Implikuje, že problém je čistě psychologický.

Psychogenní – je termín často používaný k popisu těchto příznaků, zvláště při disociativních záchvatech a poruchách hybnosti. Opět implikuje, že problém je čistě psychologický.

Psychosomatický – nakonec dostal stejný význam jako psychogenní, ačkoliv původní význam měl popisovat způsob, jakým tělo působí na mysl i jak psychické procesy ovlivňují tělo.

Somatizace – navozuje, že osoba vykazuje tělesné příznaky následkem mentálních těžkostí. Vysvětlení je stejné jako u „konverzní poruchy“. Somatizační porucha popisuje situaci, kdy někdo celoživotně vykazuje určitou řadu tělesných příznaků, které nejsou vyvolány nemocí.

Hysterie – je termín, který tu koluje asi dvě tisícovky let. Znamená „bludná děloha“ a pochází ze starořecké myšlenky, že ženy s tělesnými příznaky měly problém s dělohou bloudící v těle. V 18. a 19. století byl používán k popisu jakéhokoli tělesného příznaku, který se nedal vysvětlit nemocí. Ve 20. století se jeho užívání specificky zúžilo na neurologické příznaky a dnes se používá řidčeji.

V posledních sto letech lékaři dost často s pacienty s funkčními a disociativními příznaky nezacházeli moc jemně. Neurologové tradičně pojímali svou roli jako úkol pacienta diagnostikovat a poslat ho, ať se léčí u psychiatra.

Mnoho neurologů se po léta těmito problémy do hloubky nezabývalo. Mezi některými neurology převládá sklon těmto příznakům příliš nedůvěřovat a považovat je za podezřelé. Jiní neurologové cítí více účasti, ale nepřipadá jim, že jsou schopni problémy řešit. Někteří neurologové se s chutí pouští do nezaručených závěrů o minulých psychiatrických nebo traumatických potížích, což může spíše škodit. Pacienti si často všímají jen těchto věcí, a možná právě proto nevěří diagnóze stanovené neurologem.

Většina psychiatrů, pokud úzce nespolupracují s neurology, si není příliš jistá, jak přistupovat k funkčním a disociativním příznakům, a často se ptá, zda nebylo přehlédnuto možné neurologické onemocnění. Na jiném místě v těchto stránkách jsem zmínil, čím můžou přispět psychologové a psychiatři i v situacích, kdy nejde o depresi či úzkost. Pacienti s funkčními příznaky odkázaní k psychiatrovi často mají dojem, že jim tím lékař říká „je to všechno ve vaší hlavě“. Pochopitelně pak při hovoru s psychiatrem zaujmou defenzívní pozici a návštěva nakonec nepřinese žádný užitek.

Následkem všech těchto faktorů pacienti s funkčními a disociativními příznaky často zjistili, že „popadli mezerami v medicině“.

Objevování Ameriky u funkčních „nervových“ poruch.

Neurologové a psychiatři už před sto lety přijali názor, že příznaky jsou primárně problémem fungování nervové soustavy a že psychologické faktory sice můžou být důležité, ale nemusí vůbec být přítomné a nejsou jediný významný faktor.

Neurology zajímala diagnóza a léčení problému a tak psali o „funkčních nervových onemocněních“ knihy s řadou rozumných úvah.. A nyní se konečně vracíme zpět k tomuto názoru.

Osobně si myslím, že mnoho potíží by se dalo překonat, kdyby profesionální zdravotníci byli lépe poučeni o diagnostice a zacházení s těmito poruchami.

Kliknutím na odkaz naproti se dostanerte k článku, který jsem napsal pro lékaře.

Pamatujte si, že vaše příznaky jsou skutečné, dokonce i když ve vás lékaři a jiní vzbuzují pocit, že tomu tak není!

Figure 1 - Contralateral hypoactivation Vuilleimie

Zobrazovací metody nám začínají ukazovat, jak nervový systém pacientů s funkčními a disociativními příznaky nefunguje správně.

Tento obrázek ukazuje snímek ve SPECTu pacientů s funční slabostí a senzorickými příznaky na jedné straně těla. Snímky ukazují, že když měli tyto příznaky, část mozku na opačné straně nefungovala správně (ukázáno žlutě).

Tento typ zobrazení ukazuje, že nervový systém u těchto onemocnění nefunguje správně . To ovšem neznamená, že s ním nemůžete nic dělat.

Obrázek převzat z Vuilleimier et al. Brain 2001